Chůze po žhavém uhlí ...

Rituál – chůze po žhavém uhlí se mi dostal do povědomí dávno, díky Jaroslavu Duškovi. Fascinovalo mě to a vždycky jsem ho chtěla vyzkoušet na vlastní kůži. Přijít na ten trik … Není přeci možné přejít bez úhony po žhavém uhlí o teplotě 500 stupňů… Pravda, trochu jsem si rituál démonizovala a tak mě ani nenapadlo aktivně hledat možnost, jak se ho zúčastnit … po letech si rituál našel mě :-)

Pracovní výjezd. Pozvánka s programem, pokyny o dress codu na konferenci a doporučení sbalení věcí na outdoorové aktivity. Sbalila jsem od plavek po trekové boty vše, nemohou mě překvapit žádnou aktivitou. Jak moc jsem se mýlila… :-)

To podstatné a nejdůležitější proběhlo už během přípravného dvouhodinového semináře. Psychické – zklidnění a soustředění se sám na sebe. Fyzické – bosé nohy, neustálý kontakt se zemí a přešlapování.

Bez velkých slov, rovnou na věc. To je to, co mi vyhovuje. Vnitřně jsem byla pevně rozhodnutá rituál absolvovat. Pěstí jsme přeráželi dřevěná prkna, bosýma nohama chodili po střepech. Vždy šlo o to připustit si, že je to možné - a hned si to na vlastní kůži potvrdit. Žádné čáry, žádná kouzla. Uhlíky byly jen završením procesu.

Společné aktivity od prken po střepy, neustálé rytmické přešlapování z nohy na nohu, hodiny mlčení a pouze vnitřní komunikace sama se sebou, to vše nás připravilo na nejdůležitější, přejít žhavé uhlí.

Stojím před pásem žhavého uhlí, neustále kontrolovaná teplota 500 °C je udržovaná olejem. Věnuji poslední pohled žhavému uhlí a plamínkům. Přešlapuji z nohy na nohu v rytmu bubnů. Obrovská koncentrace sama na sebe, vnitřní přesvědčení a souhlas, že to opravdu chci. Hluboký nádech a výdech, pohled do dálky nikoli pod nohy (.. nedám přeci šanci mozku, aby vytáhl vzpomínku z dětství „Nesahej na ty horká kamna,chceš se spálit ?!?!“) … vstupuji na žhavé uhlí. Příjemné teplo mi prostupuje přes plosky nohou do celého těla, po tvářích mi tečou slzy … Netrpím, nepálí to, jen se ve mě spustila lavina emocí. Dokázala jsem to. Bez spálenin a puchýřů. Na uhlících jsem nechala a definitivně „spálila“ vše, co mě v životě vnitřně svazovalo a dusilo.

V průběhu celé přípravy a rituálu se mi vybavovaly důležité momenty, kdy jsem tak rozhodná nebyla a tak jsem zpravidla nezískala to, po čem jsem toužila. Díky přechodu přes žhavé uhlí jsem si uvědomila, že věci nejsou takové, jaké se původně zdají. Spoustu strachů, obav a stresů si dopředu automaticky vsugerujeme a přinutíme se je prožít, aniž bychom si připustili, že to tak být vůbec nemusí. V životě je dostatek příležitostí vystoupit z komfortní zóny a zamyslet se nad tím, proč se sakra každý den tak omezujeme a sami si nastavujeme hranice: tohle můžeme, tohle už ne.

Než jsem žhavé uhlí přešla, považovala jsem to za frajeřinku, za něco, co si mohou dovolit jen osvícené bytosti, které překročily pozemské problémy a nemusí řešit stav účtu. Nejde o žádný zázrak. Může to zkusit každý. Jde jen o vnitřní silu a víru v sebe sama. Vše to začíná a končí v hlavě, ostatně tak jako většina věcí v životě….